Konožská brána

Čekání nebylo tak otravné. Nebýt té knihy teda. Rád jsem se učil věcem jelikož mi do hlavy lezli téměř sami, no ještě jsem měl docela daleko toho abych těmhle znakům dokázal rozumnět natož je použít.
Když jsem viděl že Roshi jde k mé osobě jen jsem zaklapl knihu a vložil si ji do malého vaku pověženého k opasku.
Roshi vypadal jakoby neměl v noci nic lepšího na práci než koukat do stropu a přát si aby přišel jeho spánek. Kdo ví co ho vedlo k ponocování, ovšem nedivil jsem se mu.
I já měl občas dny kdy sem se spánku nemohl dopracovat ať jsem zkoušel cokoliv. Dnes? Dnes jsem však spal jako nemluvně. Stačilo mě pět hodin spánku k tomu abych byl ráno fit a zdráv a dnes jsem usnul téměř instantně po dočtení pár kapitol z knihy. Přeci jen jsem byl značně unavenej po včerejším tréninku na to abych ponocoval.
"Vypadá to že lepší než tvoje... Co se ukrývá za tvou únavou jestli se můžu zeptat?" řekl jsem s úměvem a naznačil jsem mu aby si sedl na zídku za mnou.

"Ah, to znám až moc dobře..." řekl jsem a zavzpomínal na tolik případů kdy jsem se probudil uprostřed noci po jedné ze známých "polévek" z jednoho nejmenovaného stánku. Kolikrát jsem proklínal svět a zařekl jsem se že tam už nikdy nevkročím... ale když zase byla potřeba tak nějak jsem se tam opět ocitl.
"No nedělal bych si s tím hlavu. První mise budou nejspíš toho typu jdi a trhej plevel takže v klidu." řekl jsem s povzbudivým úsměvem a lehce jsem se protáhl.
Při zmínce o tom jak dlouho jsme ještě byli na cvičišti sem se zamyslel. Sám jsem to nevěděl tak jsem se musel zamyslet nadtím... Mohlo to být tak..
"Hodinu? Možná dvě? Těžko říct. Zeptal bych se Somi pokud by tě to zajímalo přesně. Občas se mi stane že ztratím takhle pojem o čase." řekl jsem upřímně. Když jsem se na něco soustředil čas tak nějak poletoval kolem mně a bylo jen těžko posoudit kolik hodin, nebo minut uběhlo.
"No nevylučoval bych to... Ale pamatuj že nám neřekl v kolik tu máme být takže... kdo ví třeba přijde až v 8 hodin večer aby otestoval naši trpělivost... a nebo přijde v 8 večer aby nám řekl že jsme tu měli být ve čtyři ráno..." řekl jsem a u toho pokrčil rameny. No šance tu byla ne?

Nemyslel jsem dosloval plevel... řekl jsem na svou obranu ovšem mírný povzdech jsem si odpustil. Přeci jen jsem je dělal tak nějak často a tak sem nechtěl působit nafoukaně či tak nějak.
Měl jsem spíše na mysli nějakou podobnou lehkou misi. Fakt že jsme byli u brány pro mě znamenal že ta lehká věc byla jen mimo vesnici místo toho aby byla v ní.
Po chvíli kdy jsem mlčel abych čekal na jeho slovo, sem uslyšel mírné chrápání a uvědomil jsem si že ten vedle mě usnul. Nedivil jsem se mu.
No nemělo cenu koukat tu jen tak do zemně a tak jsem opět vytáhl knihu a začal se učit.

O hodinu později došli ti dva zbyli. Nedalo se senseie přeslechnout a tak sem o nich věděl ještě chvíli než dorazili k nám dvoum. Roshi byl stále ve snovém světě a tak jsem do něj dvakrát rýpnul loktem, což ho však z něj nedostalo. Povzdechl jsem si a vložil knihu zpět do vaku.
Somi jsem obdařil úsměvem a mávnutí hned poté co jsem kývnutím/poklonou pozdravil senseie.
Když začal bez toho aby zbudil Roshiho opět jsem do něj, tentokrát razantněji rýpnul loktem a doufal že to zabere, poté už jsem jen poslouchal.
Když přišlo řadu na otázky tak jsem přešel ke slovu jako první.
"Co víme o tom nezvěstném?" zeptal jsem se obecně. Byl jsem rád že se jedná o něco zajímavějšího a rozhodně mě neodraďovalo že to vypadalo na těžší misi. Byl jsem za to rád. Měl jsem rád výzvu. Z toho co sem slyšel se jednalo o C-rank misi a pokud by nám vlezli do cesty i nějaký ninjové mohlo jít i o B-rank. Kdo ví?

Razantnejšie sa podarilo Roshiho prebrať. 
"Ouch.. sakra.." Trhlo ním, keď ho Jouji silnejšie drbol lakťom do rebier a on sa v podstate hneď s trhnutím posadil. Vyzeral celkom dezorientovane. No hodina spánku mu asi celkom prospela. Aj keď v jeho stave, by mu prospelo aj viac. Prekvapene sa pozrel na senseia a následne si všimol aj Somi. "Čo? kedy? Ja.. ja som nespal!" Mrmlal si skôr pre seba, no ani jeden a ani druhý ho vôbec nepočúvali. Neostalo mu nič iné, len sa postaviť a pripraviť sa na odchod, aj keď celá misia išla tak nejak mimo jeho hlavu.

"Nič moc.. je to náš cieľ a je to civil." Pokrčil ramenom. Ak vedel sensei ešte niečo viac, tak vám to neprezradil. No možno sám nevedel kto si objednal misiu a ani z akej rodiny týpek bol. No na druhú stranu to mohol vedieť, len tomu neprikladal veľkú váhu. Sensei pomaly vyrazil na cestu z Konohagakure no sato a po tom ako predložil isté papiere strážnikom pri bráne, boli ste oficiálne mimo dediny. 
"No nemajte nejaké vysoké nádeje, asi to nebude nič.. zaujímavé." Pokrčil ramenom, no ako sa tváril, to ste nevedeli, keďže išiel ako prvý. "No spojíme to s istým tréningom.." Skôr ako to dopovedal, Sensei z vášho zorného pola zmizol. Iba Jouji si stihol uvedomiť, že sa premiestnil za nich. Soumi a Roshiho ťukol zozadu do temena a tí v momente padli do bezvedomia. Skôr než ale spadli, zachytil ich do rúk a oboch si prehodil cez ramená.
"Pre teba mám trocha.. iný typ tréningu než pre nich. Tvoja úloha je dostať sa do hlavného mesta bez toho, aby si použil hlavnú cestu a bez toho, aby ťa ktokoľvek zbadal.. nechám na tvojom svedomí, či budeš podvádzať alebo nie. Máš ešte nejaké otázky? alebo môžeme začať?" Spýtal sa sensei Joujiho. Bolo zaujímavé, že sa vám sám zatiaľ ani len nepredstavil. No pravdu povediac, nikto z geninov sa ho na meno nepýtal.

Musel jsem se uchectnout když Roshi začal vehementně argumentovat že nespal.

"Eh?" vypadlo ze mně a poškrábal jsem se na hlavě. Přeci jen to bylo trochu zvláštní a přišlo mi to jako hledat jehlu v kupce sena. To jsme o něm vážně víc nevěděli. Taky mě kdesi vzadu v hlavě napadlo jestli vůbec nějaký civil kterého máme hledat byl a jestli si Sensei z nějakého důvodu celý tenhle fakt nevymýšlí.
No vzal jsem svých pět švestek a vyrazil za bránu. Narozdíl od mých dvou kolegů jsem však měl oči stále na pozoru a proto jsem sebou trhnul vpřed když jsem ucítil senseiův pohyb za nás. Ruka mi také zklouzla ke kunaii.
Chvilku jsem bezvládně sledoval jak sensei uděřil ty dva do týla, teda spíše jsem viděl jak ti dva padají k zemi, a nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Proč to sakra dělal? Poté se vysvětlil. Jiný trénink než pro ty dva? Co to má...? Napadlo mě zda za tím přeci jen nebyl důvod..
"Kdokoliv... včetně těch dvouch a Vás?" zeptal jsem se a podíval se na dva mé kolegy kteří jen bezvládně leželi na jeho ramenou. Jiný důvod proč by je knock-outoval mě totiž nenapadl a jak se říká "Vyřadíte-li všechny věci co to nejsou, cokoliv zbýva, ať je to jakkoliv nepravděpodbné, je zprávné řešení." Pokud tedy něco nepřehlídnete...

Moje úvaha byla vedle no ne na 100% opravdu se za tím zkrývala nějaká klička... a tak jsem byl mimo ale ne úplně. I když nebýt úplně špatně furt znamenalo že jste byl špatně.
"Někoho nasazeného?" zeptal jsem se trochu mě to vyrazilo dech... no rád jsem měl výzvu. Samozřejmě... pokud to je "Jeden z jeho známých" dalo se předpokládat že to byl někdo o moc lepší než já. Přeci jen mezi geniny asi moc známých neměl. Nakonec mi dokonce zdělil i ten detail že jsem měl jít k městu a ne přímo do něj. Detail který mě mohl poslat do lochu...
"Dobře tedy... Uvidíme se u města." řekl jsem mu těsně předtím než zmizel a nechal mě přemýšlet nad tím co mám dělat.
Jelikož jsem se měl zkrývat mé kimono teď působilo jako pěst na oko Přeci jen vínová barva vynikne. Brnění pod bylo však tmavě fialové a to se docela do stínů a podobných věcí hodilo. Otázka byla kam schovat kimono. Normálně když jsem bojoval tak jsem ho hodil na zem a potom ho zvedl... teď ale nebylo kam s ním. Vylezl jsem tedy na jeden ze stromů do koruny poblíž a kimono tam zavázal kolem větvě. S trochou štěstí tam i bude když se vrátím. Poté jsem přešel ke stromu kousek opodál a udělal na něj X kunaiem. Přeci jen bylo vždycky lepší značkovat strom kousek od vašeho cíle než cíl samotný.
Poté sem si na chvíli dal tu práci abych vylezl do koruny stromů a začal přeskakovat z jednoho na druhý. Měl jsem v plánu se takhle v tichosti a pomalu přemísťovat ke městu. Sem tam jsem zničeho nic na moment zastavil abych se zaposlouchal zda-li neuslýším někoho nebo něco v okolí. Takhle jsem měl v plánu jít až dokud z dálky neuvidím město nebo dokud neskončí les. Pak bych se zamyslel nad jiným postupem.

A tak jsem došel. Samozřejmě jsem ještě ráno nezapomněl si dát lehce do těla. Přeci jen sem nečekal že by po tejch naších misí, které upřímně byli těžce pod moji úroveň, by jsme ze dne na den dostali něco velkého.
Nebyli jsme spolu jako tým nějakou dělší dobu, nedalo se říct že spolu úplně vycházíme ale taktéž se nedalo říct že si úmyslně šlapeme na paty.
Somi a Roshi měli spolu už trošku lepší vztah, přeci jen znali se už dříve, ale to mi nějak extra nevadilo. Neměl jsem u sebe doposud někoho blízkého a tak nějak jsem nečekal že se to změní i teď.
Mise mi ale aspoň trochu vynášeli takže už jsem na tom byl trochu lépe a dokázal jsem i nabrat svalovou hmotu což mi pomohlo k tomu abych se cítil ... fit.
U brány jsem nebyl první, přeci jen jsem měl ráno ještě ten trénink, ale ani poslední, což se ale dalo čekat.
Už jsem se naučil chodit minimálně o půl hodiny pozdějš, nesnášel jsem čekání, a i tak to bylo někdy na našeho mistra příliš brzo.
On byl ta enigma, kterou jsem moc neznal. Moc od něj nevypadlo kdo to je a nebo co je zač a já se nikdy neptal. Kolikrát mi aji vypadlo jeho jméno, jelikož jsem ho používal docela málo.
Když jsem už byl nadohled Somi na mě mávla a já jí onen jev oplatil. Byl jsem na tom podpobně jako Roshi, žádné paraple nebo pláštěnka. Neměl jsem problém s vodou až už tekla v řece nebo pršela z oblohy. Nebál jsem se že bych nachladl.
"Yo. Vidím že i pozdě je někdy brzo... Jak dlouho?" zeptal jsem se týmu, nejdřív normálně k Roshimu a poté ve znakové řeči k Somi. Studoval jsem pylně, rychle a pečlivě. Takže jsem už lecos věděl. Komplikované věci mi ještě nešli ale už jsem toho uměl víc než neuměl.

Roshi zaregistroval Joujiho až o chvíľku neskôr, než Somi. Vlastne si najprv všimol, ako Somi máva a až po tom sa pozrel na to, po kom máva. Na tvári sa mu objavil ľahký úsmev, aj keď pomerne rýchlo zmizol. Jouji vedel, že to nebolo nič osobné, len mal teraz.. blbé obdobie, doma a tak, aj keď netušil nič o nejakých detailoch. Práca Shinobi ho však neobchádzala. Bol v prvom rade vojakom, ostatne ako aj Jouji alebo Somi.
"Nie dlho." Odvetil namiesto Somi, ktorú vždy potešilo, keď na ňu niekto prehovoril "jej" jazykom. No oplatila mu to podobne. - som nemá, nie hluchá - Poukázala rukami. Tá mala pre zmenu naozaj dobrú náladu. "... mal by tu byť za chvíľu, aj keď heeh vieme svoje." Uchechtol sa sivovlasý mladík, po čom mu ale na hlave pristála dlaň, uź inej, tento krát dospelej osoby. Bol to váš Sensei.. a mračil sa. To nebolo dobré znamenie. Zväčša sa usmieval, aj keď často provokačne a ironicky, bol to úsmev. Teraz? Teraz sa viditeľne mračil.

"...viete svoje čo?" Precedil pomedzi zuby, zatiaľ čo Roshi pohotovo uskočil k svojim kolegom za vidinou aspoň nejakého bezpečia. No ďalej to už sensei, ktorého meno poznal asi len Roshi, nerozoberal. Len nad tým zakýval hlavou a s povzdychom sa na vás troch pozrel. Pravdepodobne ho niečo trápilo.
"Dnes som vás sem zavolal.. kvôli misii. No tento krát to bude iné." Založil si ruky na hruď a pohľad mu prebehoval medzi Roshim a Somi. Ako keby ich najradšej bol poslal domov.
"Hmm? V čom iné? Akože.. bude to vlastne aj zábava?" Uškrnul sa mladý Hatake, ktorému príliš nedoliehala vážnosť, o akú sa sensei snažil. Joujimu pomaly mohlo dochádzať, že to nebude to typické hľadaj a prines, alebo nejaká patrola.

Stejně jako mi Somi sem jí i já oplatil.
"Jen tě zkouším jestli si to nezapomněla." řekl jsem jí posunkovou řečí a byť to nebylo ono bez toho sarkasmu v hlase.
I když znaková řeč měla svoje nevýhody někdy měla i výhody. Přeci jen jsem tímhle způsobem dokázal vést dva rozhovory zároveň a nikomu nezkákat do řeči.
Chtěl jsem odpovědět i Roshimu ale ozvalo se plesk a spolknul jsem narážku na to že se štěstím tu bude do večera.
Vypadal nasraně, přišel jsem jako vítr do dveří Roshimu semkla pusa. No ne na dlouho. Chvíli sem ho poslouchal ale něco mi říkalo že tady o zábavu moc nejde. Spíše naopak.
Každý z nás slyšel něco málo i když každý z nás přesně nevěděl o co jde. Jedno bylo jasné. Nic dobrého.
"Má to něco dělat s těmi zvěsti?" zeptal jsem se bez pozlátka.
Dávalo by to smysl. Vesnice na tom nebyla nejhůř ale nebyla ani špatně. Pokud by se opravdu k něčemu většímu chílilo ... bylo jasné že každý bude povolán dříve či později. Mno doufal jsem že pro nás to bude to druhé ale v mém životě neexistije něco jako štěstí.

Somi sa na Joujiho ešte raz usmiala, no po tom už pozornosť upriamila skôr na senseia. Na jeho príchod nezareagovala nijak zvláštne, skôr sústrasne potľapkala Roshiho po ramene v momente, keď tam skočil k nim.
"Uhm? Zvesti?" Spýtal sa nechápavo Roshi. Buď o tom nevedel, alebo ho to nezaujímalo, kto vie. No zvesti mali spoločnú jednu vec, boli to len zvesti, nepotvrdené slová niekoho, kto nebol dostatočne dôležitý na to, aby ich druhý brali vážne. Sensei podvihol obočie. Možno sa len divil, ako by to mohlo Joujiho napadnúť.
"U Žabieho Pustovníka Jouji.... ty musíš mať hrozne pesimistický pohľad na svet. Vždy tá najhoršia možnosť ej?" Uškrnul sa, no len kývol hlavou na nesúhlas. Roshi drgol ramenom do Joujiho a snažil sa trocha nepodarene imitovať senseiov výraz. "Hej Jouji-kun, hrozne pesimistický pohľad na svet.. takto si nikdy nenájdeš babu!" Potľapkal ho pár krát po chrbte a sám sa zľahka uchechtol, tak sám pre seba, pre neho celkom typické. Bol živá osobnosť.
"Táto misia!" Začal sensei ráznym hlasom, čím prehlušil každý ďalší pokus o odľahčenie situácie. Až keď mal pozornosť všetkých troch, tak pokračoval.
".. bude vaša prvá misia v trojčlennom týme. To znamená, že ja vám nebudem môcť kryť chrbát. V podstate vás iba odprevadím na dané miesto a po tom vás tam aj vyzdvihnem.. bol som poverený inou úlohou." Vysvetlil no ešte stihol rukou naznačiť, hlavne Roshimu, aby ho terazneprerušoval.

"Spýtam sa vás. Už ste niekedy niekoho zabili?" Bola to.. zvláštna otázka. Každý tak nejak očakával, že smrť bude pre shinobiho denný chleba, no aspoň na misiách ste sa s ňou ešte nestretli. Somi len uhla pohľadom, Roshi ostal ticho a nervózne prestúpil z nohy na nohu. Ani jeden z nich nebol dosť naivný alebo sprostý na to, aby im nezačalo dochádzať, o čo v tejto misii pôjde.

"No jo ... není to tak nejlepší ale? Počítat s nejhorším aby tě nic nezaskočilo?" řekl jsem spíše jako řečnickou otázku. Nečekal jsem že semnou budou nějak souhlasit nebo že se mě budou snažit přesvědčit o opaku.
Podle mě to byl nejlepší přístup. Takhle vás i ten nejtemněší okamžik v životě nedokáže úplně odrovnat protože jste s ním byli do jísté míry smíření dopředu. A naopak když vás něco příjmně překvapí o to je to lepší požitek. Protože ten kdo čeká málo se poté raduje z každé maličkosti.
"Tvý problémy bych chtěl mít." řekl jsem v dobré vůli směrem k Roshimu a nakonec jsem tedy jen pokrčil rameny a poslouchal jsem o co má jít.
V hlavě mi stále ještě však šrotovalo zda si něco takového jen tak nevymyslel aby nás odvedl ze stopy. Přeci jen bylo zvláštní že nás pošle sám. Byl to trochu standart aby se geninové posílali pod vedením. Ale třeba jsem se mýlil.
Otázka o zabití jsem zvážil.
Byl jsem kolem smrti docela často. Mí bratři, matka a otec... ale já sám jsem nikdy neměl "tu čest" abych někomu sebral život. Určitě to na mě bude mít nějaký dopad, nebyl jsem psychopat, a věděl jsem že jednou k tomu dojde. Tak nějak jsem ale předpokládal že člověk kterému hodně vzali nebude mít problém něco vzít jinému.
"Ne." řekl jsem prostě a koukal se kolem. Kdo ví? Třeba mě překvapí moji dva spolužáci.

Sensei na Joujiho odpoveď prikývol. Aspoň to povedal na hlas. Somi v tomto síce mala istú formu deformácie, ale jej sklopený pohľad a trhnutie hlavou hovorilo za všetko. Roshi len nahlas preglgol a keď pochopil, že to naozaj nie je vtip, tiež len zamrmlal niečo, čo mohla byť negatívna odpoveď. 
"To je dobre... túto dedinu sme postavili na hodnotách, ktoré mali deti zbaviť povinnosti zabíjať.. no vy už nie ste deti." Ruky pomaly zložil a snáď prvý krát sa zatváril.. súcitne? Kto vie, ale bol to len zlomok sekundy, kým znova na tvár nenahodil tvrdý výraz.
"Počas tejto misie sa to pravdepodobne zmení. Máme niekoľko ne-shinobi cieľov ktoré máte za úlohu odstrániť." Kývol rukou, aby ste ho nasledovali. Nikomu z tých dvoch moc do reči nebolo. 
Vyšiel z konohy a po ceste si pár krát poupravil tašku, ktorú mal na chrbte.
"Ideme na hranice zeme Oto no Kuni. Nachádzala sa tam istá farma, ktorú niekoľko týždňov dozadu vybielila niektorá z miestnych tlúp banditov. To miesto je úplný bordel... takže nechcem aby ste sa tam zdržiavali príliš dlho." Na chvíľku sa odmlčal, zatiaľ čo si niečo hľadal po vreckách vo svojej veste.
"Nebudete ich musieť hľadať.. navediem vás správnym smerom a po tom veci nechám na vás. Každopádne.. táto misia si bude vyžadovať veliteľa.. ktorého si budete musieť vybrať spomedzi vás. Verím vášmu úsudku, ostatne.. o váš život ide takže, vyberajte pozorne." No a s týmito slovami sa odmlčal, kráčajúc mokrou hlavnou cestou, ktorá viedla z Konohagakure no sato. Nehovoril koľko táto misia bude trvať, no tiež nehovoril, že sa máte zbaliť na dlhšie. Hranice Oto no Kuni ale neboli tak blízko.

No keď dohovoril Roshi si zhlboka odkašľal, no bolo to mierené skôr na Somi a Joujiho. 
"Kto by to bol povedal.. hej." Slabo sa pousmial. "Vedel som že to raz príde.." Strčil si ruky do vrecka a nahodil dosť vágnu chôdzu, ale držal tempo. "Hej... ja by som hlasoval za Somi ale..." Ospravedlňujúco sa na ňu pozrel. Tá sa len slabo usmiala. Nemosť bola niekedy celkom problémová vec. Jouji vedel, že Somi je chytrá, chytrejšia, než si o nej väčšina ľudí myslí. Taktiež bola celkom "dobrá", aj keď jemu sa rovnať nemohla. Ostávali teda už len dvaja kandidáti a Roshi si to celkom uvedomoval.
"Uhm, ak to nechceš zobrať, pokojne to skúsim." Pokrčil ramenom. Nevyzeralo to tak, že by sa mu do toho nejak chcelo. Bol to celkom kecal, milý chalan ale vodcovský typ? Skôr nie. Na to mu ešte pár rokov, alebo nepríjemných skúseností chýbalo.

Pečlivě jsem poslouchal to co má sensei na srdci.
Oto no kuni, z toho mála co sem věděl byla vesnice bez nějakých větších ninjů. Neměli žádnou velkou vesnici ale měli pár ninja klanů na území. Doufal jsem že s nimi nebudeme mít tu čest.
Pokud se všechno jednalo jen o nějaké vagambundy s mačetama... nebyl problém. To už bych na tom musel bejt dost špatně abych je nějakým způsobem nedostal na lopatky. Však ani Genjutsu nedokážou zrušit! Problém by nastal kdyby se tam objevili tací co měli nějaké ty zkušenosti s Chakrou.

Po chvíli jsme byli už na cestě a já poznal že můj tým působil lehce ... neklidně. Roshi se to snažil zamluvit a Somi působila lehce zaraženě.
"Chce to klid. To že budeme mít příležitost k tomu někoho zabít neznamená že ji využijem hm?" řekl jsem a působil jsem klidně. Vtip nebyl v tom aby jsi byl ty klidný ale aby ostatní věřili tomu že si klidný. Srdce mi bušilo krapet hlasitěji a rapidněji než předtím. No nic co bych nepřežil.
Když Roshi navrhl Somi tak nějak mi bylo jasné že to nemá budoucnost. Ať už byl někdo chytrý jakkoliv hold když nemohl křičet rozkazy... Taky mě docela popíchlo že si jako první vybral Somi. Copak sem vzduch? A nejenom to... viděl mě jako třetího v řadě? Kdybych měl ego tak by mě bolelo.
Upřímně? Roshi nebyl ten typ pro vedení týmu. Nevěděl jsem zda já jo, no co sem věděl že pokud by někdo z nás byl tak sem to byl nejspíš já... což bylo nepříjemné.
"V pohodě nech to na mě." řekl jsem, pleskl jsem ho po rameni a doufal jsem že se do konohy vrátíme ve stejném počtu.