Ulice Konohagakure no sato

Cítila som sa snáď ešte menej vítaná, než v Kirigakure no sato. Bolo vidieť, že mali dediny medzi sebou isté.. napäté vzťahy. Možno za to mohol fakt, že ešte pred nedávnom medzi Mizu no Kuni a Hi no Kuni zúril krvavý boj, ktorý nevyhrala ani jedna strana. No tento event bol novinkou a pre zmenu som bola rada, že som bola, kým som. Mohla som sa ho zúčastniť aj bez toho, aby som sa podielala na jeho dianí ako jeden z participantov. To však bol momentálne môj najmenší problém. Ten väčší spočíval v tom, že som sa stratila.
Pod dáždnikom z ktorého okrajov lialo, som sa necítila o nič príjemnejšie, ako priamo na daždi. No na druhú stranu bolo podobné počasie v Kirigakure každodenným chlebom. Kráčala som po premočených uliciach a hľadala som miesto, kde by som sa mohla trocha lepšie skryť, než len pod dáždnikom. Nakoniec som také miesto aj našla. Vstúpila som do priestorov stánku a so značným oddfúknutím som len stiahla dáždnik a oprela ho ku pultu, kde som si následne aj sadla. Bol tu už nejaký chlapec, približne v mojom veku. 
"Eh.. Dobrý deň.." Pozdravila som predavača a len som sa rozhliadla. Bolo vidieť, že si neviem vybrať. Nakoniec však rozhodnutie prišlo. "To, to čo on, prosím." Usmiala som sa. Bolo vidieť, že nie som odtiaľto. Už len kvôli čelenke Kirigakure no sato, ktorú som momentálne mala zaviazanú okolo krku. Katany na chrbte tiež v tejto dedine nenosievalo príliš veľa geninov.

Dovnitř vešla nějaká holka, můj věk kinda pretty, a rozhodně trochu jiného postavení než já. Zpočátku jsem se věnoval svému jídlu a jí ne, nebyl jsem dvakrát dobrej s lidma jelikož sem se nima nikdy moc nebavil a tak jsem se věnoval jen mé polívce, nad kterou jsem jen na prázdno polk. Vypadá hůř než si pamatuju... pomyslel jsem si stejně jako již několikrát předtím kdy mi tenhle blivajs převlečený za polívku přinesli.
Já osobně jsem nebyl jeden z těch kdo byl z těch typických konožanů, kteří křičeli věci jako vesnice na prvním místě a projevovali obezřetnost či v jistých případech i nenávist.
Takže když si ke mě ta holka sedla a já uviděl co má na sobě bylo mi jasný že není odtud.
Nikdo do tohohle krámku nechodil, byl známej široko daleko jako "ten stánek kde levně vaří z levných věcí".
Objednala i stejnej blivajs jako já, člověk šel hodně daleko aby to nazval polívkou, tak jsem se zarazil. Očividně nevěděla do čeho šla a tak bylo na mě abych ji zastavil.
"Whoa..." řekl jsem poté co jsem odtrhl oči od polívky ve které bych přísahal že se uvnitř něco pohlo.
"Vážně víš do čeho jdeš? Je to v podstatě dešťová voda ze které někdo udělal třikrát převařenej vývar." řekl jsem přičemž mě prodavač ve stánku probodl zlověstným pohledem. Věděl jsem že mě ale neodežene. Co udělá... vyhodí jednoho ze svých deseti stálých zákazníků? Nah...
Rozhodně nevypadala jako někdo kdo by se musel uchýlit na místo jako bylo tohle. Já sem mé kimono považoval za sváteční ale nepochyboval jsem že u nich doma by ho pravděpodobně neopoužili ani jako hadr na podlahu.

Prekvapene som sa na chlapca pozrela. Tak trocha neisto. Bola pravda, že som sa mu pred tým do taniera nepozrela. Bola som v tom, že by si sám neobjednal nejaký fujblajz. Od Chlapca som odtrhla pohľad smerom k jeho tanieru, až mi takmer tvár zmenila farbu o pár odtieňov. "No.. pre čo to po tom ješ?" Spýtala som sa ho celkom so záujmom. Až ma striaslo. "Yeah.. vyzerá to tak.. Máte niečo lepšie?" Odvrátila som pohľad znova ku obchodníkovi. Teda, pravdepodobne mi bude klamať, ale to ma teraz nenapadlo. Chcela som sa zahriať, niečo zjesť a znova sa vydať ďalej v mojom blúdení po Konohe s nádejou, že narazím na sídlo klanu Uchiha, kde som bola spolu s Mizukagem ubytovaná.
"Oh mimochodom!" Načiahla som k chlapcovi ruku, na pozdrav.
"Kimiriru Kaguya, teší ma!" Vyzerala som celkom nadšene, že ku mne niekto prehovoril. Vôbec mi neprišlo divné, že som tu len tak všade rozhadzovala, ako sa volám.. aj keď to celé okolie ale vôbec nemuselo zaujímať. No, dúfala som že môj entuziazmus tohto chlapca neodradí.

Její otázka mě trochu zaskočila. Předpokládal jsem že se zbytek konverzace vyvine typem "děkuju" a mou odpovědí "nemáte zač" a tím by bylo po všem. No mýlil jsem se.
"Co ti je do toho?" ohradil jsem se obraně. Rozhodně jsem jí neměl v plánu říct že jsem si chtěl po dlouhé době udělat dobře cereáliemi které sežralo mých šest pseudo sourozenců a tak mi nic jinýho než třikrát převařený vývar nezbývalo. Rozhodně jsem nehodlal proflákat peníze které sem šetřil na vstup na chuuninské zkoušky.
Taky jsem nechtělo abych se snažil znít jako chudák.
Chlápek, když se zeptala na něco lepšího nakonec vybral onu lepší věc, smažené nudle se zeleninou, což tu bylo asi nejdražší a nejvíc chutné. Přeci jen se na tom nedalo co posrat tak i někdo jako Torine to zvládne... Nebyl nejlepší kuchař pokud jste se ptali mě a nikdy jsem nechápal proč si otevřel stánek s jídlem.
Když už jsem si myslel že tímhle náš rozhovor skončil a chtěl jsem se vrátit k mé polívce, yaay...., tak mi ta holka natáhla ruku a představila se mě. Bylo mi jasné že nebyla z konohy ale teď se to jen potvrdilo.
Ne proto že bych jméno Kaguya nějak znal, ale právě proto že jsem ho neznal, jsem dokázal vydedukovat že z konohy není na 100%. Pyšnil jsem se tím že znám všechny klany v Konoze, měl jsem hold dobrou paměť a rád jsem četl, a Kaguya mezi nimi stoprocentně není. Napadlo mě že bych si mohl rozšířit znalosti na jiné vesnice.
"Jouji..." řekl jsem prostě a jako obvykle jsem neříkal moje příjmení. Tak nějak mělo špatnou reputaci uvnitř a vně konohy.
Bylo na mě vidět že nejsem zvyklej na rozhovory ale bylo mi jasný že bych měl něco říct ale nevěděl bych na co se zeptat jelikož...
"Seš tu na zkoušky?" zeptal jsem se a začal jsem usrkávat z polévky.

Musela som sa kusnúť do jazyka. Mal naozaj vtipné meno. Trocha som sa zaškerila, keď sa predstavil, no mohlo to byť aj z toho, že som si do úst vložila ešte horúcu zeleninu. Vyzerala som spokojne, aj keď to jedlo stále nebolo nič moc. Síce sa na tom nedalo nič pokaziť, ale rozhodne sa tam dalo veľa vylepšiť čo.. tento kuchár pravdepodobne príliš nevedel, alebo nechcel. "Chmm.. V podstate.. otec dostal pozvanie ako hosť. Mňa zobral zo sebou.. aj keď by som sa rada zúčastnila, teraz by som sa tam moc nepredviedla teda." Zasmiala som sa, snáď prvý krát trocha .. sarkasticky? No nebol to úplne dúhový smiech. "A ty ? Plánuješ na ne ísť? Budeš v nich bojovať?" Mala som minimálne ďalších sto otázok.. no a mala som čo robiť, aby som ich v sebe udržala. Bol to predsa len môj prvý krát, čo som bola mimo Mizu no Kuni a odkedy som patrila ku Kirigakure, tak aj mimo Kirigakure no sato.

"Ah..." řekl jsem jako bych něco takového chápal. Moje teta a strejc mě nikdy nevzali ani na kolotoče natož do jiné dědiny ale vypadal jsem že chápu a přitom sem srkze zuby a začal co nejrychleji srkat polívku. Přeci jen studená by byla ještě horší, bylo to vůbec možný?, a tak bylo načase ji do sebe hodit za tepla.
"Já? Ne... ještě to chvíli potrvá." řekl jsem a v půli věty zakroutil hlavou. Přeci jen sem byl teprve sopel, co se geninů týká a nikdy jsem neměl pořádný trénink a tak vše co jsem uměl jsem se naučil sám. Na jednu stranu bylo docela úctyhodné, vezmeme-li v potaz že jsem se jako samouk dostal na stejnou úroveň jako děcka mojeho věku, na druhou stranu však mě štvalo to že kdybych měl prostředky a nebo někoho schopnýho ke mě... jak delko bych teď mohl být? Jak blízko k tomu co jsem chtěl udělat?
"Ale určitě se podívám... šetřil jsem na to dva týdny." prohlásil jsem pyšně a skoro mi zakručelo v žaludku při pomyšlení nad těmi večeřemi bez kterých jsem se obešel.

Keď povedal, že to ešte chvíľu potrvá, len som sa trocha sklamane vrátila späť k jedlu, ktoré som do seba začala súkať no.. nie moc. V ústach som prevaľovala nedobre opečené mäso z kuraťa. Bolo ako guma. Rozmýšľala som, či sa zadusím, keď sa ho pokúsim prehltnúť.
"To sa možno stretneme na tých ďalších. Ale už ako no.. vieš, zúčastnený." Zazubila som sa a nakoniec som to riskla a sústo som predsa len prehltla. Žiadne dusenie.. žiadny kašeľ. To že na niečo ako chuninske šetril dva týždne, som svojim spôsobom chápala. Sama som v minulosti nemala moc peňazí. Respektívne žiadne.. môj klan si na takých veciach moc nezakladal. To to bolo vždy len nejaké rabovanie..  potýčky a boj s inými. 
"Nom, ak si chceš zarobiť, mala by som pre teba prácu." Navrhla som mu a len som sa k nemu otočila. Jedlo som už nechala tak. Nechcela som riskovať ďalší gumový kúsok. "Vidíš.. nikdy som tu pred tým nebola.. a ty sa tu celkom vyznáš. Pravdou je, že som sa stratila.. a v tomto daždi nemám ani tušenie, kde som a kam idem." Trocha ospravedlňujúco som sa pousmiala. Aj keď ja som sa usmievala stále, len bolo otázne zistiť, z akého to bolo práve dôvodu. "Nechceš byť mojím Guide? Aspoň na ceste späť?" Spýtala som sa ho s celkom no.. očakávaním.

"Třeba ..." řekl a pokrčil jsem rameny. nebyl jsem ten typ jako ona abych se začal nad takovým věcmi zamýšlet. Šance nebyli moc vysoké na to aby jsme se dostali oba do fáze bojů a natož aby jsme měli pozitivní los k tomu jít proti sobě... Samozřejmě jsem ještě neměl tušení co všechno zkoušky obnášeli.
No prachy byli docela problém a pravděpodobně kdyby řekla hezky tak bych jí tu provedl i zadara... ale proč si za to nenechat zaplatit hm?
"Jo proč ne..." řekl jsem nakonec. I kdyby mě dala v podstatě almužnu i to bylo lepší než nic. Připadal jsem si celkem levně že si mě takhle někdo mohl zaplatit za průvod konohy, opravdu jsem neměl žádnou hrdost? očividně ne.
"Kam teda chceš jít?" zeptal jsem se z povzdechem, poté co jsem zaplatil pár Yenů za polívku.

Ten.. je teda fakt optimistom. Pomyslela som si, no neprestávala som sa usmievať. Tak nejak som čakala, či to prijme alebo nie.. a nakoniec prijal. Bolo vidieť, že ma potešil. Vlastne sa mi dosť uľavilo.
"Whoah... ani nevieš ako som ti vďačná..." Tiež som zaplatila za svoju porciu a len som si začala chystať dáždnik. Najprv som si ho trocha otrepala.. teda nie že by to v tomto daždi nejakým spôsobom pomohlo.
"No, malo by to byť niekde v centre.. myslím že sa to volá.. Uchiha štvrť alebo tak nejak. Všade sú také tie znaky. Vlastne momentálne nocujem vo vile Hokage-sama." No, nikdy som mu nepovedala, že je mojim "otcom" Mizukage. Ale nikdy sa nepýtal.

Stejně jako ona sem si začal připravavovat deštník dokud se teda nezmínila o Uchiha čtvrti jako o místě naší cesty. To sem doslova stuhl a podíval jsem se na ni jako by to byl špatný vtip. Když jsem však viděl že se o vtip nejednal, upustil jsem mé emoce na uzdu.
"Ah... Tak to beru zpátky... Vod někoho kdo se paktuje s těma si nevezmu ani cent. " řekl jsem a zatínal jak pěst tak zuby. Můj tón byl o půl oktávy víš než obvykle a moje doposud neživá gesta najednou doslova ožila. Už jen při zmínce těch vrahů která tu celá vesnice oslalvovala jako hrdiny se mi dělalo šoufl. Poté jsem se uchechtl při pomyšlení že jsem s ní před chvíli potřásl rukou.
"Určitě tedy najdeš ale plno poskoků co ti cestu rádu ukážou... kdo ví třeba budou platit aji tobě když se zmíníš že se znáš s tím největším volem." řekl jsem Hokageho přezdívku kterou jsem používal čistě pro své vlastní potřeby a kterou jsem doposud nevysloval na veřejnosti. Přeci jen takové řeči se dvakrát.
Měl jsem v plánu jít o dům dál a zapomenout. Podívat se na chuuninský zkoušky bylo to jediný co mi dokázalo zvednout teď náladu. Pokud by mě nějak nezastavila nebo by nešla zamnou zamířil bych k areně...

Ostala som zaskočená. Dokonca som o krok odstúpila. Aj keď pred chvíľou mi prišiel celkom apatický a tak trocha bez záujmu, teraz to vyzeralo tak, že ma chce priam roztrhať. Išiel z neho celkom strach. Hlavne som ale vôbec nechápala, čo ma za problém.. nebola som predsa Uchiha.
"Ja.. si nehľadám poskokov.." Zamrmlala som, no nie agresívne, skôr submisívne. Sklopila som pohľad k zemi. Tak nejak sa mi do toho dažďa naozaj nechcelo samej. Kto vie, koľko tam budem blúdiť. To som mala za to, že som sa pokúsila niekomu pomôcť. No postavila som sa a len som roztiahla dáždnik. 
".. len som chcela kamaráta." A s týmito slovami som pohľad obrátila z chlapca späť von. Hlboko som sa nadýchla a s dosť viditeľným premáhaním som znova vykročila do dažďa.. hľadajúc si cestu sama.