Cvičiště č.2

Dnešek nemohl začí hůř navzdory tomu jak dlouho jsem se na něj těšil.
Nejenom že už to bylo třetí den v kuse kdy doslova lilo, takže bahno bylo samozřejmostí, v lednici bylo jak když člověk vymete a nebylo to moje vina.
Včera po mé misi, pokud se trhání záhonku od plevelu dá nazývat misí, sem dostal konečně něco málo do kapse a tak rozhodnutí padlo na koupi cereálií na snídani. Normální věc aby si člověk udělal radost. To by jste ale nemohli žít se čtyřmi bratranci a dvěma sestřenicemi a tak když jsem došel ke stolu abych stáhl moji zaslouženou misku skořicových cereálií tak sem s bolestivou grimasou zjistil že krabice je prázdná a šest misek uvnitř dřezu bylo jasnou známkou toho kdo za tím stál.
Nemělo si cenu stěžovat tetě nebo strýci, jak se říká nebyli moc nadšení z toho že potom co mají 6 capartů svejch se musí starat ještě o sedmýho kterej nebyl jejich, takže stěžovat si k nim že mi snědli jídlo by bylo docela nevkusné z toho důvodu že oni dělali co mohli aby měli dost pro nás všechny a tak bylo jasné že mlčeti zlato je v tomhle případě to nejlepší řešení.
Ale zpátky k dešti. Vyrazit do ulic a koupit si něco na jídlo bylo teda jediné řešení. Papírový deštník jsem dal nad hlavu a oblečen ve vínovém kimonu, pod kterým bylo mé ninja oblečení, sem vyrazil ven.
Nakonec sem došel ke stánku kde sem si sedl objednal si to nejlevnější jídlo které bylo možné a hlasitě si povzdechl.
Nesnášel jsem déšť a tak nějak jsem doufal že se na první den s týmem vyjasní.
Když jsem došel po studené polívce na cvičiště... musel jsem aspoň poděkovat dešti za to že přestal. Stále bylo pod mrakem a všude bylo bahno ale člověk se musel radovat z maličkostí. Přeci jen sem tu byl docela brzo a tak nebylo vůbec divu že jsem tu byl první. Nechtěl jsem trénovat či dělat něco takového dopředu, kdoví co si pro nás můj sensei připraví a tak by nebylo dvakrát chytré se do něčeho pouštět. Opřel jsem se tedy o jeden ze stromů a čekal.

A tak se cvičiště začínalo plnit. Nevěděl jsem zda byla náhoda že přišli spolu či se už znají avšak doufal jsem v první věc. Už tak jsem byl poměrně outsider a nepotřeboval jsem abych se i v týmu cítil odtržený.
Zrzka s tetováním byla pro mě známá, přeci jen Sarutobi na tom nebyli o moc lépe než mi a díky jejím tetováním sem si jí jen tak s někým nemohl splézt. Jméno sem však neznal, jen to klanové. Nevěděl jsem kolim je oboum z nich ale odhadoval jsem je starší, byť sem na svůj odhad nikdy nesázel.
No byť jsem čekal že právě Sarutobi bude tou kdo ke mě bude mít vřelejší přístup, očividně jsem se spletl. Její pohled se koukal kamkoliv jen né ke mně a její postoj a postávání jasně hovořilo že se necítí ve své kůži. Zda to bylo mnou či jí sem říct nemohl.
Jelikož jsem moc zkušeností s konverzacemi a řádnou etyketou neměl jen jsem jí kývl na pozdrav na ono "Yo" jak Hatakemu tak i Somi která se však zatím k žádnému pozdravu nedostala, no někdo začít musel.
Když předemně byla nastavená ruka zády sem se lehce odpíchl od stromu a narovnal se. Byl vyšší než já.. no já měl ještě růst před sebou.
"Senju Jouji, taky mě těší." řekl jsem a mírně se ušklíbl. Nemělo cenu nějak příjmení tutlat, ne před někým kdo se ho dozví dříve či později. Proto sem věděl že je lepší fakt že jsem ze Senju klanu předním nést s hrdostí než ho schovávat. Opak by značil že jsem snad měl nějaký důvod.
Když náš představovací rituál zkončil, doufaje pozitivně, sem jeho ruku pustil a chvilku se zarazil. Ovšem po zlomku vteřiny a po zvážení zda je to dobrý nápad, jsem nataženou ruku namířil i na Sarutobi dívku a čekal jak zareaguje.
Na tváři jsem měl stejný výraz s mírným úšklebkem. Někdo mi kdysi říkal že můj úsměv vypada všelijak, jen ne jako úsměv... kdo ví?

Somi, k mému překvapení, zničeho nic chytla moji ruku, zatřásla sní a stejně tak rychle jako ji chytla ji zase pustila. Podivné. No jistotu odkud proudí její chování, jestli skutečně z nových lidí a nebo čiště z mé osoby budu mít až  tehdy, když přijde Sensei. Tak trochu jsem na ni zíral, jak se předemnou kryje což mi asi tak po deseti vteřinách došlo že může být trochu moc, pokud skutečně byla stydlivka a tak sem se otočil k Hatakemu a věnoval se jeho ... monologu.
"Narozdíl od někoho..." pronesl sem tak trochu mimochodem směrem k Hatakemu, ovšem nebylo to myšlený ve zlé vůli. Spíše jsem ho tak trochu popíchl.
Somi
"Už to tak... ne akorát...zatím...." snažil jsem se s ním udržet tempo a na jeho otázky, ať už byli řečnické nebo ne, sem se snažil odpovídat... Chtěl jsem aby mě pustil ke slovu ale... jaksi sem se tam nevešel. U mé poslední byl můj hlas skoro tak neslyšitelný, že jsem měl potíž vůbec něco odpovědět. Vypadalo to že Hatake patřil mezi ty co milují zvuk svého hlasu.
K poslední jeho otázce však zbyl prostor a tak jsem konečně měl prostor.
"O koho se jedná?" zeptal jsem se se zájmem. Přeci jen od něj se bude odvíjet jakým stylem budeme trénovat, což pro mě byla docela důležitá část.
Mezi nás však najednou dopadlo něco, co jsem nečekal. Roshi i Somi si mohli všimnout že má ruka už v sobě měla kunai když se však jednalo o žábu tak sem ruku složil a vyčkával.
Můj týmový parťák však měl blízko ke spoušti a tak tu ropuchu Somi nakopla. Její terč si však s toho nic moc nedělal.
K mému překvapení jen odskočila na její ksicht a vynadala jí.
"Whoa..."řekl jsem udiveně. Bylo to moje první setkání se summonem a tak sem ani neměl tu znalost že by něco takový existovalo. Fakt že ona mluvila bylo ještě víc cool.
"Hm?" zeptal jsem se a podíval se na Roshiho kterému se potvrdili jeho teorie, ať už byli jakékoliv. Jméno Gaki mi nic neříkalo a tak jsem to žábě nemohl ani potvrdit ani vyvrátit.

No... a tak jsem můj první den v týmu měl ztrávit taháním mistra ze záchytky.... Úplně tak jsem si to nepředstavoval. Somi měla pusu dokořán jako by se snažila sníst stědrovečerní večeři na jedno sousto a Roshi ten zase měl laxní výraz jakoby něco takového čekal.
Přeci jen mistr alkoholik nebylo zrovna to co by jste si od něj přáli ale zatím to bylo jen čistě doměnka... ne fakt. Já jsem mohl být ten první kdo měl co vědět o předsudkách a tak jsem je rozhodně nehodlal dál šířit... i tak....
Hlasitě jsem si odechl a jednou rukou se poškrábal na hlavě až moje zelené kaděře nabrali ještě více nepoddajného tvaru. Vypadal jsem jako bych měl na hlavě květák. Přivřené oči jsem pootevřel když se ozvalo puff. Tak nějak jsem chápal proč mohl být nechvalně známý a odkud ho Roshi asi znal. Takže nebylo třeba se dál vyptávat na to co tím myslel. Upřímně nevěděl jsem co si o tom mám myslet a tak jsem nad tím přemýšlet přestal...
Otázka však byla na skladě.
"Víte někdo kde je záchytka?" zeptal jsem se skoro unaveně a tázavě se podíval jak na Roshiho tak na Somi. S tímhle jsem hold zkušenosti, naštěstí, neměl.

A tak jsme došli na cvičiště. Somi očividně nepochopila můj sarkasmus, kdo se má divit byl jsem ojedinělí případ v jedenácti letech, a tak si o mě myslela bůhví co... teď mi došlo že jsem ji ani neslyšel mluvit... To se tak stydí a nebo je za tím něco jiného? Kdo ví.
Na cvičišti nebylo nic moc zvláštního. Skoro stejné jako předtím. Vyjma jejich mistra žádná změna.
No zatím nevypadal jako ten tvrďák u bašty. dokonce se usmál a navíc udělal zeď aby nás otestoval.
Sledoval jsem Hatakeho jak se pokusil o to aby se stěna rozpadla po raitonu. Mě spíš ale zarazila jedna věc. Zeď jako samotná nebyla zase tak široká a pokud byl ten učitel skutečně za ní... proč nejít kolem stěny místo toho aby člověk chodil skrze.
Upřímně jsem nevěděl jestli to také nebyl test toho, zda zeď přelezeme ale... pokud by to opravdu byl takový test udělal by zeď kolem celé své osoby a pokud by to bylo test síly technik, udělal by kolem sebe něco jako bunkr.
Tohle byla zkouška hlavy.
"Oi... Za mnou." řekl jsem směrem k Roshimu a Somi, doufaje že pochopí co mám v plánu.
Spokojený ze svojí dedukcí jsem se rozeběhl ke straně zdi a za jejím rohem zahnul. Pokud by v tom nebyl nějaký háček

Jelikož jsem neměl na jeho ... pochvalu? opověď tak jsem ani nepodíval. Jen jsem kývl a čekal jsem zda to bude všechno ale to nebylo.
Damn... to jsem si myslel že jsem na něj vyzrál ale on po nás chce stejně tu stěnu zhodit? pomyslel jsem si kysele. Přeci jen sem se tomu chtěl vyhnout a to jen z prosté důvodu že můj Suiton nebyl dvakrát dobrý proti tomuhle.
Somi však měla nějaký nápad... jenže....
Ahh... tak odtud voda tekla. Pochopil jsem konečně chování mé společnice když začala dělat gesta rukou. Když ji Roshi ujistil že řeč neumím, což byla pravda, tak se pokusila mi naznačit posunky ovšem... Dvě mysli myslí jinak a já bohužel Somi zatím neznal na 100% tak, abych věděl co přesně tím myslí. Mohl jsem jen hádat.
Napadlo mě že už předtím chtěla, aby jsme zaútočili společně, alespoň to tak vypadalo, a tak nejspíš ta technika kterou měla v plánu použít byla podpůrné nátury? Doufaje? Bylo by jednoduší kdyby to napsala nebo bych měl s ní nějaký možnost mluvy. Napadlo mě že odsud budu muset jít rovnou do knihovny a sebrat si "Znakovou řeč pro začátečníky."
"Roshi ty ji znáš? Tu řeč myslím." přeci jen se znali už nějakou chvíli a pokud by ji znal stačilo by aby mě tlumočil, místo toho aby se řezal na zemi ze snahy Somi. Bylo vidět že jsem měl zatnuté zuby abych ho nepráskl a docela jsem doufal že tu reč neumí. Jinak bych si nemohl vysvětlit proč by to nepřeložil rovnou kromě toho vysvětlení že to byl tak trochu "dick".

Roshi ostal sedieť na zemi a na Joujiho otázku sa posnažil aspoň na chvíľku prestať smiať. Aj sa mu to podarilo, len ste museli počkať.
"Trocha.. Nie perfektne, ale základy.." Pokrčil ramenami. Čo iného mu mal na to povedať. 
"No, myslím, že proste chce, aby ste na tú srandu zaútočili naraz." Dodal ešte, zatiaľ čo prstom poukazoval na dotonovú stenu. Po slove "srandu" ste však započuli nespokojné odkašľanie od senseia, ktorý sa tak trocha mračil. 
"Gome gome!" Ospravedlnil sa rýchlo a len sa sám postavil. "Ja úprimne nemám žiadnu techniku na diaľku takže.." Poukázal znova na stenu, tento krát oboma rukami. Ako keby vás vyzýval, aby ste sa do toho pustili, bez neho. Bolo na ňom vidieť, že je sám zvedavý, ako si poradíte. Respektívne čo na to použijete. Somi sa len znova spýtavo pozrela na Joujiho a hlavou naznačila smer na stenu. Asi chcela, aby techniku použil prvý, respektívne aby s tým začal.

Podíval jsem se na Roshiho kterýmu konečně přestal smát. K mému štěstí moje první doměnka byla zprávná a tak sem jen kývl. Podíval jsem se nejprve na zeď, poté na somi a poté na řeku která tekla asi 5 metrů od nás. Možná? pomyslel jsem si
"No... tak tedy jdeme na to.... jen pokud by jste mohli jít trochu na stranu?" kývl jsem na somi a dvakrát jsem se nadechl a přešel k vodě na řece. Doufal jsem že mistr i moji týmový kolegové odejdou dál od té stěny. Přeci jen jsem je nechtěl smést.
Začal soustředit chakru do noh abych vklidu postával na vodní hladině. ZNovu rychlí nádech a výdech. Kolem mě začalo se zhromáždovat světle zelené světlo známka toho že soustředím chakru. Hodlal jsem do toho dát vše co mám, jelikož mi bylo jasné že Suiton je proti tomu přirozeně slabý a tak drak musel být co největší sem dokázal.
Výdech a začal jsem skládat pečetě na techniku vodního draka. Technika se dala provést i s méně ručními pečetěmi ale když si člověk dal na čas a použil je všechny, mělo to o to větší sílu, rozhodně jsem měl v úmyslu si dát na čas.
Trvalo mi asi 10 vteřin poskládat všech 44 ručních pečetí, když jsem však skončil rukama jsem ukázal směrem ke zdi a vypustil všechnu nashromáždněou čakru do vody. Kolem mě se řeka rozproudila jakoby přišlo vlnobití a všechna voda se ve sloupu kolem mě začala formovat do obrovského vodního draka.
Onen drak byl asi dvakrát vyšší než samotná stěna a v průměru měl skoro 5 metrů. Onen drak se poté vyšplhal do výšky a poté se jako obrovská vlna snesl dolů přímo na onu zeď. Teď už se mohla dít jen vůle boží a doufal jsem že bude stát na naší straně.

"Tsk." stiskl jsem zuby když jsem vidsěl jak drak uddělal paseku všude kolem ale zeď stále stála. Hold bojovat vodou proti ohni byla jedna věc ale vodou proti zemi...
Poškrábal jsem se na hlavě kdy jsem viděl že oba moji kolegové jsou docela mokří, stejně tak i sensei, a omluvně jsem se na ně teda podíval. Somi také byla onou technikou docela odrovnaná a tak svou techniku nepoužila. Což byla škoda. Kdo ví? Třeba by se to společnými sylami povedlo.
Na Roshiho "fanboying" sem moc neměl co říct jen sem se lehce začervenal, přeci jen sem chválu neměl moc často, a řekl ...
"Ze svitku...." prostě stejě jako všechno ostatní co jsem uměl. Měl jsem dobrou paměť a rád sem pročítal svitky a různé knihy. Po čase se stalo mojím koníčkem se pokoušet o to co jsem si ve svitkách přečetl, často nad moji úroveň kvůli čemuž jsem musel ještě více trénovat... Po čase se z toho stal takový začarovaný kruh a já byl uvnitř něho, nesnažíc se útect ale spíše si užívajíc celou situaci.
Povzdechl jsem si když sem slyšel že nic jiného nečekal... Já sem totiž něco jiného čekal.
Co mě přišlo zvláštní bylo jeho narážka na moji osobu. ono "senju" a "Co mi přišlo do ruk..." a ten úsměv. No neměl jsem z toho moc dobrý pocit ale kdo ví. Třeba sem měl mít.
Za celou dobu co na mě však všichni mluvili jsem oči jsem nezpouštěl z té stěny a bylo mi jasné co mám pro dnešek v plánu ještě předtím než Jouji řekl jestli chcu někam jít.
Podrbal jsem se na hlavě jelikož mi bylo trapné říkat že tu budu do té doby dokud tu zeď nezhodím i kdybych na ni měl vyházet všechnu Chakru co mám a vyčerpat vodu ze řeky a tak jsem jen s mírným úsměvem řekl...
"Gomen... Přeci jen ještě mám v plánu dneska trénovat a když už jsem tady..." řekl jsem prostě a široce se usmál na oba kolegy.
"Zítra?" zeptal jsem se zda sou s tím oba za dobře a pokud by tak bylo šel bych do tréninku naplno.

"Něco mě říká že nejsem jediný koho štve fakt že jsme se přes ni nedostali..." řekl jsem a mírně se usmál. Stále jsem byl z toho kyselej. Faktem bylo to že jsem nečekal že mi Somi bude dělat společnost. Možná jsem napovrch vypadal klidný ale přeci jen se má přirozeně introvertní povaha snažila zakrýt fakt že to bylo poprvé co jsem byl někde sám s dívkou mého věku.
Lepší proto se soustředit na trénink.

"Oheň a voda hm?" řekl jsem s úsměvem směřovaný na Somi, když jsem viděl jak její ohnivá technika lpěla na oné stěně která teď vypadala o dost suší. Což mohlo znamena že byla i křehčí?
Tentokrát jsem její symboliku už pochopil a bylo mi jasné co po mě chce. Podruhé tedy jsem zkusil onoho draka poštvat proti té stěně. Původně jsem chtěl zkusit ubrat na mohutnosti toho draka a drasticky přidat na průrazné síle a rychlosti, ale Somi zcela jistě počítala s technikou kterou viděla již předtím a tak jsem ji prakticky zduplikoval, no a chtěl jsem se upřímně i trochu předvést protože selhat dvakrát za sebou ... by byl už velký fail pro moje sebevědomí, a tak jsem zkusil přidat ještě více chakry a udělat ho ještě většího než předtím.

A tak se den chýlil ke konci. Trvalo ještě pár vodních draků než stěna padla dolů. Ztratil jsem počet jen jsem věděl že s každým vodním drakem má frustrace značně rostla. Sem tam sem něco procedil skrze zuby a pokaždé když zeď ještě stále snažil jsem se o ještě více chakry do onoho draka.
Noc pomalu padla a mě bylo jasné že už dlouho tu nevydržím. Má zásoba ještě sice nebyla zcela vyčerpaná ale už tak se mě sráželi kapičky potu na čele a dýchání začalo být o trochu rychlejší.
Nakonec se však ta blbá zeď proměnila v prach a já mohl, konečně ukončit svoji snahu jelikož jsem pomyslnou horu udolal. I tak jsem ale nebyl spokojený. Byla to jen blbá hlína. Měl jsem ji proměnit prach podstatně dříve.
No ale Somi byla očividně ze svým výsledkem spokojená a tak jsem jí úsměv oplatil mávl a s pozdravem.
"Uvidíme se zítra." sem odešel i já. Místo toho abych ale šel rovnou domů jsem zamířil do knihovny, kterou jsem chytl těsně před zavírací dobou, a rychle si vypůjčil "Znakovou řeč pro začátečníky." Napadlo mě že to nebylo na zmar, přeci jen pokud náš tým uměl tuhle řeč použít mohla se stát užitečnou i v boji. Promeň své slabiny v přednosti...
Než jsem přišel domů ještě jsem po cestě zpořádal nějaké to pečivo, které večer bývalo o dost levnější než ráno, a tak jsem měl večeři již za sebou.
Doma sem musel ještě uklidit v kuchyni, měl jsem službu, a poté už přešel do pokoje který sem měl společný se dvěma bratry.
Poslední hodinu jsem ztrávil učením se z oné vypůjčené knihy.

Ráno jsem vstal, udělal rychlou raní hygienu, najedl se zbytku pečiva od včera (které už bylo znatelně tvrdé ale s trochou vody se to dalo) a poté ihned vyrazil na místo setkání. Jelikož neřekl v kolik ho máme čekat, což jsem považoval za známku toho že ho máme čekat ASAP, tak sem prakticky vyrazil k bráně, kde jsem byl první. Přeci jen bylo 6 hodin ráno.
Knihu ze které sem se učil sem si vzal sebou. Nevěděl jsem jak dlouho budu čekat a tak nebylo na škodu nějak zabít čas.